Makedonie a Albánie s Kudrnou (06/09)

-->

9.6. úterý

Kolem půl šesté večer se na Zvonařce postupně schází účastníci zájezdu a sondují se navzájem. Věkový průměr je zatím někde kolem 50 (hahaha).

Po chvíli se na skupinku lidí obrátí svalnatý střapatě vlasatý mladík, že prý jestli jedeme do Albánie... fajn, tak průvodce bude asi OK. Zjišťujeme, že on je jen druhý průvodce v zácviku Jirka a nikdy v Albánii nebyl a že za chvíli dorazí hlavní průvodce. Mezitím jsme stihli naložit bagáž, zjistit, že nás jede 21 a postupně se rozesadit do busu a kupodivu se i začít seznamovat.

Za dvě minuty šest přichází prapodivná postava se zeleným vojenským pytlem přes rameno, čelenkou a haleká, že už je tady a že můžem jet – hlavní průvodce Vilda. Nasedáme a vyrážíme s představou, že to bude sranda, když nás povede „Šedý vlk s.r.o.“, naštěstí kuchař Petr i řidiči David a František vypadají sympaticky.

Hned v počátku cesty (asi po ujetých 30km) se dozvídáme, že zájezd měl být zrušen!! kvůli nedostatku přihlášek, že podzimní termín se nepojede vůbec a že náš termín se koná, protože

1) Vilda cíleně pozval pár lidí a kvůli nim to chce uskutečnit

2) Jirka se zaučuje, aby tomu přístě velel, takže taky kvůli němu

3) předchozí zájezdy byly 17-denní a od účastníků hodně kritizované, prý kvůli podmínkám v Albánii a Vilda se rozhodl dokázat, že to není pravda a že kvalita zájezdu závisí na průvodci (tj, že ti předchozí byli řekněme méně schopní)...

Začínám si připadat jako pokusný králík a to jsme ještě ani neopustili republiku...

Noc probíhá v poklidu, pouštíme si Sedm let v Tibetu a asi po dvou letech usímám :-) takže propásnu SR a HU hranice. Na Srbských hranicích vše v nočním klidu a celkem rychle.

středa 10.6.

Po cestě placatou částí Srbska, pro které jsou z dálnice typická pidipolíčka patřící často k velmi vzdáleným pidivesničkám, se dostáváme kolem 10h na Srbsko-Makedonské hranice. Poučeni předem, že se máme chovat přirozeně, nedělat srandu a nefotit, sedíme a ani nedutáme. Od rána je už pěkné parno, na hranicích je pár toulavých psů, co se schovávají ve stínu. Celníci jsou hovorní, ptají se co to máme za ceník nad řidičem, ten vysvětluje, že to je ceník nápojů – celnící si hned objednávají – 1x pivo, 3x horká čokoláda (v tom vedru??). Po cca půlhodince vrací pasy a jede se dál. Čeká nás Skopje, hlavní město Makedonie.

Už tady ve Skopje smekám před našimi řidiči, plynule tlačí naši Karosu úzkými ulicemi a nakonec parkujeme přímo u starého kamenného mostu (Kamen most).

Prožívám první kulturně-klimatický šok, jednak je tu děsné stojaté ostré vedro, druhak je tu fakt bordel...až neočekávaný. Vydáváme se hromadně vyměnit pár peněz na dva makedonské dny (1 euro – 61 MKD) a rozcházíme se po uličkách starého města Čaršija, na jehož severním konci se nachází Bit Bazaar – klasický orientální trh. Prodavači a často i kupující jsou většinou muži, což působí až směšně před stánky s barevnou metráží nebo se spodním prádlem. Sehnat se tu dá cokoliv, výborné jsou i stánky s domácími potřebami a železářstvím, vyskládané konvice, košťata, hadice, no prostě všechno.. Za trhem je maličká mešita (ani není na mapě), omývám si ruce a hlavu v mýtkách na nohy a připadám si jako správný ateista na výletě... V 13h z minaretu huláká muezín alláh akbar, ale prý to není živý muezín, ale z ampliónu magnetofonová nahrávka... Kam ten pokrok spěje...

Z trhu míříme do kopce na pevnost Kale, míjíme zavřenou mešitu Mustafy Paši a v děsném vedru se šplháme až na nejvyšší bod doufaje v nějaké výhledy. Ty tu jsou, ale taky jsou tu archeologové a kutají, takže téměř není kam bezpečně stoupnout.

Cestou nazpět k mostu bloudíme jen tak uličkami s dalšími obchody z nichž 90% tvoří prodejny svatebních šatů a zlatníci :-) a narážíme na dvoje staré lázně (Daud Paša a Čifte Amam), v obou teď sídlí expozice městké galerie a galerie moderního umění. Času není nazbyt, přeci jenom máme nocovat až v horách NP Mavrovo a tak se vracíme přes hospodu, dávám si pivo CKOПSCO (Skopsko) na žízeň a jdu otestovat první místní záchod – klasika – turecký, umyvadlo venku, ale potřeba je potřeba, takže ok.

Přejiždíme do nedalekého města Tetovo – kde dostáváme jednak půlhodinky na procházku asi jednou z hlavních ulic, kde kromě prodavače tykvových semínek a poflakující se navoněné mláděže s moderními účesy není nic moc zajímavého. Nasedáme a přesouváme se nesmyslně asi 300 metrů dál, kde parkujeme kvůli prohlídce „unikátní dřevěné malované mešity“ (Xhamia e Pashës, v angl. průvodci jako Šarena Djamija), kdyby mi ji neukázali, tak ji minu – je maličká, schovaná v parku a vypadá jako z ruské pohádky. Zvenku (a prý i zevnitř) malovaná, vcelku ale prostá (asi jsem barbar, ale kvůli tomuhle bych takový humbuk nedělala).

Vyrážime z města ven a suneme se do kopce do NP Mavrovo – to je místní největší a nejstarší národní park a taky největší lyžařské centrum v Makedonii. Tady budeme nocovat. Ještě by mě zajímalo kde. Zahýbáme na polní cestu a autobus naráží na nepropustnou zeď růžových keřů. Z ničeho nic se na silnici objeví děda s obrovitánskýma nůžkama na keře a podává je řidiči Františkovi a ten nám proštříhává cestu na naše tábořiště. Je to několik travnatých teras u jezera (nádrže) Mavrovo a kam se člověk podívá tam jsou odpadky, včetně břehu jezera. Kousek od autobusu je v zemi zabetonovaný kohoutek a kupodivu z něj teče voda. Je asi pět odpodedne, večere bude v sedm a tak se nás část vydává na krátkou procházku podél jezera do „prý“ 2km vzdálené jeskyně. Po 40 minutách vcelku svižné chůze (tj. cca 3,5 km) jsme zatím viděli jen zatopený starý kostel a nově postavený kostel na břehu nádrže. Taky se k nám přidal pes Obejda, ti jsou na balkánu všudypřítomní (díky nim jsou taky všude roztahané odpadky, protože nějaký kontejner je nezastaví), naštěstí makedonští a i albánští psi jsou vcelku milí (prý narozdíl od rumunských). Za dalších 15 minut nacházíme jeskyni – ZAVŘENOU. Klíč prý má správa parku, která sídlí bůhví (alláhví?) kde a dorazí ji otevřít až druhý den ráno. Shánění klíče zabralo další skoro půl hodinu a tak vyrážíme zpět odhadnutých 5km s vědomím, že na večeri dorazíme pozdě. To nás sbližuje s ostatními účastníky a s Jackem z Polska vedeme katastrofické řeči o snědené večeři. Později pak zavádíme novou jednotku délky a to je Vildův albánský kilometr (VAK). V průběhu zájezdu se VAK více a více definuje – jeho charakteristickou vlastností je, že se mění v závislosti na teplotě, nadmořské výšce a náladě průvodce, ale vždy směrem k té nevýhodnější straně – tj. jenom se prodlužuje... :-)

U večeře na nás naštestí čekají, Petr uvařil naprosto delikatesní rajskou s knedlíkem a všichni výletníci si hladově přidávají.

S ostatními se odvažujeme provést koupel po 2 dnech na cestě a lezeme přes vrstvu odpadků v sandálech do vody, která je tady v cca 1200 m.n.m. dost studená. Zhruba půlka účastníků zájezdu staví stany nábožně okolo autobusu, doufaje, že tak na nás nezaútočí žádná havět, část lidí včetně průvodců spí odvážně pod širákem.

čtvrtek 11.6.

Ráno se probouzím ševelením ostatních, co už jsou vzhůru, takže vstávám asi kolem 6h. K snídani je koláček a kakao. S hyperglykémií bouráme tábor a vyrážíme do nedalekého kláštera Sv. Jovan Bigorski (sv. Jan Křtitel), stoupáme ještě o něco výš, v dálce jsou zasněžené největší vrcholky pohoří Koráb. Z autobusu vystupujeme do přijemně chladného horského vzduchu a stoupáme ještě dál do kopce. V horském úboči je v lesích schovaný fungující kláštěr založený v roce 1020. Do kostela platíme vstup, uvnitř jsou hojné pravoslavné fresky a ikony, mladý mnich nám nadšeně ukazuje zlacenou truhlici a v ní ostatky svatých včetně předloktí samotného Jana (pro mě jako ateistu patologa výborný zážitek). V obchůdku pod kostelem si kupuji malou ikonu sv. Nektarije (?).

Zpátky k autobusu jdeme přes pramen svaté vody takovou kozí stezkou až na silnici. Jirka nahoře nechal peněženku, tak se proběhne do kopce znova. Vedro dorazilo i sem do hor, tak hledáme cestu k nedaleko tekoucí říčce Radice a nacházíme polorozpadlý mostek, kteří si všichni fotí.

Odjíždíme a po horských úbočích jsou rozeseté malé vesnice. V této části Makedonie je velká albánská menšina, vesnice, která má jen mešitu bez kostela je určitě albánská, protože makedonci nejsou muslimové. Míříme do malé horské vesničky Vevčani. Cestou máme neplánovanou zastávku – staví tu silnici a pauza na projetí bude až za hodinku, vracíme se kus zpět k nedalekému Debarskému jezeru, do kterého ale nikdo z lidí nevleze. Po silnici se blíží několik cyklistů, říkáme si, co je to za blázny a jsou to pro jistotu češi – tak si u nás z autobusu kupují pivo a chvíli nám tak zkracují dlouhou chvíli. Jedou z Černé Hory přes Albánii do Makedonie, takže v našem protisměru.

Teď ty Vevčani – je to malá křesťanská vesnice obklopená samými muslimskými. V post-jugoslávském období devadesátých let se rozhodli vyřešit krizi po svém a rozhodli se stát nezávislou obcí – zčásti taky proto, že jim chtěly úřady odvést pramenitou vodu z místních vyvěraček do města Struga a tím vesnici de facto zrušit. Vše se zdařilo a vesnice teď má vlastní měnu, pasy a pod. Teď už spíš jako atrakci, ale i tak tu mají info centrum a hospodu, kde si můžete místní cestovní pas koupit. Na kopci je kostelík sv. Nikoly, ve kterém je snad 1000 pravoslavných ikon. Za kostelem jsou vyvěračky. Pod kostelem je zmíněná hospoda Domakinskaja Kukja – taková výspa civilizace s oroseným pivem Skopsko a klasickým sedacím záchodem :-)

Z Vevčan jedeme směr Ochrid. Jen na fotozastávku stavíme ve Struze ofotit jak z Ochridského jezera vytéká řeka Drin. U autobusu vidíme z řidičů jen 4 nohy – František je úplně zalezlý pod pravým předním kolem a něco tam kutí, David mu podává nářadí. Děsíme se, jestli odjedeme, prý se nám po vjezdu do rygólu přefouklo pérování přední nápravy a bus byl furt trochu nahoru...(to povidali chlapi...). Ale vše je ok, jede se dál.

Ochrid je městečko na seznamu UNESCO s prvními zmínkami už ve 4.st. př.n.l. a v 9. století se stává útočištěm žáků Cyrila a Metoděje a to sv. Klimenta a sv. Nauma – oba zde založili klášter a Ochrid se stal centrem slovanské kultury. Je tady tudíž spousta kostelů, které jsou ale zavřené, tak se jen ztrácíme malými uličkami a jediným cílem je pro nás sv. Jovan, kostelík ze 13. st. stojící na ostrohu nad mořem. Pod ním je miniaturní plážička a asi 3 kavárny, neváháme a sbíháme v tom vedru schody po dvou. Pod slunečníky je u studeného frappé a po koupeli v osvěžující vodě úplně nejlíp.

Na cestě zpět se necháváme zlákat jedním z místních lodních taxi k odvozu do centra. Nasedáme do malé loďky, za námi mladík a startuje. Motor chcípne a něco v něm zakloktá. Chlapec v mateřštině něco zamumlá a pak s anglickým „Sorry, just five minutes“ hópne tak jak je po pás do vody. Z lodi si vytáhne kombinačky a kus drátu, nadzvedne motor a začne se hrabat v jedné z lopatek motoru. Evidentně ví co dělá!! Trochu u toho brblá, nejde mu to, ale fakt asi po 5 minutách kývne, že OK a vyrážíme. Začne se ptát odkud jsme a než stačím odpovědět, motor začíná zeslabovat. Tentokrát proto, že upadla hadička od přívodu paliva. Je zpuchřelá a na konci se třepí. Kluk rychle přeštípně konec hadičky kleštěmi a než motor chcípne nasadí hadičku zpět. Tohle se opakuje asi dvakrát. Kluk se furt omlouvá a do toho vyjmenovává české fotbalisty, které zná, aby se ukázal, že ví, co je to Česká republika. Na konci si řekně 100 MKD/osobu. Těch 500m jsme jeli asi dvacet minut, ale byl to fakt zážitek :-) Do odjezdu ještě couráme po městě a po nábřeží.

Vyrážíme směr dnešní nocování – prý kemp v jedné vesnici poblíž kláštera sv. Nauma. Nakonec průvodci najdou v mapě ještě další kemp hned vedle kláštera, tak to prý pujdeme zkusit tam. Dorážímě až k březu Ochridského jezera, ale zastaví nás plot do areálu kláštera, tam vzadu by ale měl být kemp? Průvodci a pár zvědavců to jdou zkusit najít a přícházejí po více než půl hodině. Jsme už blízko albánských hranic a kemp tam sice je, ale vojenský!! Zapadá slunce, všichni si fotíme jak se slunce ztrácí v rákosu mezi loďkami, je to romantický, ale vzhledem k tomu, že ještě nevíme, kde budeme spát, taky trochu děsivý. Nakonec se dohadujeme, že zůstaneme u jezera na takovém plácku kus za místní hospodou, do které můžeme prý jít na záchod (po tom, co jsem ho viděla, mi křoví přijde hygieničtější...). Stavíme stany už s čelovkama, stejně tak večeříme (červená čočka, párek, vejce). Od jezera slyšíme směs zvuků mírného příboje, kachen, žab a hlavně útočného komářího komanda. Většina lidí se jde ještě i za tmy koupat, já si připadám čistá a nechávám to na ráno. Celá noc je ve znamení kňučivě štěkajícího psa, kterému snad někdo nepatřičně přitáhl obojek a taky následků večerní čočky :-).

pátek 12.6.

Na devátou ránou je dohodnutý výlet do kláštera a na lodičkách na vyvěračky, co zásobují vodou jezero Ochrid. Vzhůru jsem díky psovi, komárům a čočce zase kolem 5:30. Snažím se spát, ale většina lidí už se vesele vykecává, tak to nejde. Všichni se jdou znova koupat, je to fakt osvěžující.

V děvět jdeme na lodičky – každá pro cca 12 lidí. Necháme si vyprávět o jezeře v makedonštině a vcelku rozumíme. Ochridské jezero je pro Makedonii mořem a je zvláštní tím, že nemá žádný jasný přítok a jeho voda pochází z Prespánského jezera, které leži o 158m výš a do Ochridského jezera se voda dostává tísící malými vyvěračkami. Vyvěračky jsou ve vápencovém dně malých propojených jezírek v okolí klášteru sv. Nauma a v místě, kde jezírka napájí Ochridské jezero je průtok někde mezi 6-10m3/min, voda z vyvěraček má trvale 6°C.

Procházíme ještě klášter sv. Nauma s kostelem sv. Nauma restaurovaným v 17.st., který střeží několik pávů (ti taky v noci řvou).

V 10:25 vyrážíme konečně do Albánie směr Korçë a pak do hor a městečka Voskopojë

V autobuse probíhá rychlokurz albánštiny s fonetickou výukou pozdravů – dobrý den = mirdita, děkuji = falem nderit, nashle = mir pafšim, škipríja (Shqipëria) šum mir = Albánie je krásná. Nejsložitější je to s ano a ne. Ano = po (a kýve se hlavou ze strany na stranu), ne = jo (a hlava se zvedne nahoru). Jednoduchý ne? Shqipëria znamená „země orlů“ a je to oficiální název země v albáštině, mnozí albánci ale ani neví, že jejich země je mimo jejich hranice známá jako Albánie!!

Korçë se holedbá, že prý je jedním z nejcivilizovanějších měst v Albánii a říká se jí Paříž balkánu – prý podle širokých bulvárů. Ty jsou tu asi 3 a potkávají se na náměstí před hotelem Grand. Tam jsme zaparkovali s busem a všichni naběhli do směnárny. K albánskému koloritu patří směnárníci – postávají v blízkosti směnáren i jinde a je prý jedno, zda měníte u nich nebo v kamenné směnárně. Oni do té kamenné směnárny stejně chodí pro LEKY (místní měna, taky výraz pro peníze), takže tam stejně funguje nějaká dohoda. Kurz byl přijatelných 131 Leků za 1 euro. Měníme peníze a jdeme se podívat na bazar a pak po širokém bulváru směrem k místní ortodoxní (mega)katedrále, což je takový načančaný růžový dortík :-) Cestou zastavujeme u staršího baráku a albánec opírající se o zeď nám začne směsicí italštiny, albánštiny a nevim čeho vykládat, že je to palác z dob krále Zogu. Pak vytáhne z kapsy pytlík plný mincí a bankovek a ukazuje, jak albánie měnila bankovky a měnu podle toho, kdo jí měl zrovna pod svou mocí – takže má ruské, italské, říšské a jiné bankovky a mince (na jedné je Alexandr Makedonský, ale mince je fakt albánská). Nejdřív jsme mysleli, že nám chce něco prodat, ale v pohodě se s námi rozloučil a šli jsme dál. Hned za katedrálou končí ta „Paříž“ a zas jsou tu jen malé štěrkové uličky, domečky obrostlé vínem a dvorky zarostlé divokým obilím. Vracíme se na náměstí a dáváme si kafe v hotelu Grand a zneužíváme jejich „normální záchody“. Pak jdeme ještě na mešitu. Vedle mešity je policejní stanice a vedle policejní stanice je prodejna s kalašnikovy – asi líp vedle policajtů než volně na bazaru, že?

Z Korçë vyrážíme do horské vesničky Voskopojë, která za dob své slávy kolem r. 1750 byla jedním z největších měst balkánu. Leží ve stejnojmenném pohoří ve výšce cca 1160 m.n.m a kdysi zde bylo 24 kostelů a žilo zde 35 000 lidí!!

Nicméně teď je to dost mrtvá vesnice, ale evidentně se do ní jezdí, tak se albánci rozhodli opravit silnici. Spočívá to v tom, že naprosto vylámou starý asfalt (jehož mají značné množství v surové podobě a dokonce ho vyvážejí, jejich silnice jsou však v katastrofálním stavu – dálnice mají asi 60 km mezi Tiranou a Dračem a pak nedostavěný kus mezi Dračem a Fierem ve směru na jih, o dalších silnicích se mnohdy nedá říct, že je to silnice..., navíc i na dálnici jezdí povozy s osly!!) a pak buldozerem vykousají do úpatí kopce druhý pruh (ta silnice předtím dva pruhy mít fakt nemohla). My jsme dorazili ve stádiu, kdy celá silnice z Korçë – tj. 21km serpentin byla tvořena jenom zeminou a náklaďáky ujezdily cca 1 pruh. Plazili jsme se na zařazenou jedničku, všichni se drželi zuby nehty, odvážnější fotili z okna a hromadně jsme se modlili za Frantu a Karosu, ať to zvládnou. Zhruba v půlce jsme potkali silničáře, zuřivě nám mávali, zdvihali palce hore a „byli s námi“ :-)

Konečně jsme se vyšplhali až na vrchol a minuli jsme malou restauraci v téhle horské zemi nikoho a dostali jsme neuvěřitelnou informaci, že na zahrádce této rybárny budeme nocovat (romantika). Uklidněni z pěkného místa na spaní jsme dojeli až do samotné vesničky Voskopojë. Vesnice nepřežila útoky a plenění za dob vlády Envera Hoxhy (vládl 1945-85), který vyhlásil Albánii za první ateistický stát a v průběhu pár let zničil značnou část církevních památek. Zde zbylo 8 kostelů v ruinách, v nichž lze spatřit fresky slavných albánských malířů ikon, bratrů Zografiů. V městě dokonce byla v 18. st. škola ikonomalby a další umělci se zde učili od těch slavných. V lesích v okolí vsi je ukrytý klášter Sv. Prodhomia, kam se vydala jen část výpravy. Cestou jsem si mohli pořídit typické albánské snímečky – po velmi nekvalitní cestě jede velmi kvalitní mercedes-benz (typický albánský vůz, vpašováno jich bylo do země po smrti Hoxhy asi 750 000 kusů) naložený senem a nebo dědu jedoucího na oslu, který veze taky seno nebo dřevo nebo cokoliv jiného (co se týče oslů, tak jsme pojali podezření, že v názvu země je tisková chyba a že to není země orlů ale země oslů!!, i když jak tu tiskovou chybu vysvětlit v albánštině, to jsme nezjistili). Cestou ke klášteru jsem našli velmi moderní rekreační zařízení Akademia. Klášter byl zamčený, ale ofotili jsme ho aspoň z vrcholku nad ním. Cestou zpět se skupinka roztrhala a tak v pár lidech jdeme zpět pěšky do rybárny. Cestou míjíme super benzínku, kterou tvoří jenom jedna čerpací stanice a starý domeček. Šlapeme relativně rychlou chůzí a doháníme starého dědu s plátěnou taškou v ruce. Děda jde pravidelným rytmickým krokem a píská si nějakou albánskou lidovou, docela dlouho nám trvá něž ho míjíme, mávne na nás, pozdrav oplácíme a jdeme dál. Děda se ale za chvíli objevuje před námi – je to místňák, zná zkratky! Řeším se Sašou kam ted děda v sedm večer asi jde, když na konci silnice je fakt jen Korçë, vymysleli jsme, že dělá někde vrátného a jde na noční, pak nám došlo, že jde asi na denní, ale na druhý den :-)

V hospůdce nás čeká Petr s uvařenou večeří (rýže a houbová omáčka). Po večeři se koná seznamovací večírek, každý o sobě něco musí říct a pak hrajeme hru na zapamatování jmen. Popíjíme albánské víno a je nám fajn.

sobota 13.6.

Ráno vyrážime po stejné nedodělané silnici dolů – řídí David, opět se modlíme.

Cestou dolů řešíme, co jsou ty divné bílé zámotky na borovicích. Ukázalo se, že Radek je vrchní zájezdový biolog a Jirka z jeho výkladu vytváří vlastní verzi, kterou pak hlásí do mikrofonu.

Jirka: „Tady náš vrchní biolog Radek tvrdí, že je to Bekyně sosnová – a je to zámotek jejích housenek, které snědí ty borovicový jehlice – aha takže to je asi nějaká sekta sebevražedných housenek...“

Radek: „Neee, z těch housenek je pak můra a ta má mimézu“

Vilda: „Cože má? Mimózu?“

Radek: „Ne, mimézu – to je, že se snaží vypadat nenápadně. Lidi si to pletou s mimikrama – ale to znamená, že se snažíš naopak vypadat výhružně a nápadně!“

V půlce cesty z autobusu vystoupí Janek, že si jde prý vyfotit jak jedeme dolů, jedeme tak pomalu, že je pro něj pohodlnější jít před autobusem, občas si popoběhne. Místy to vypadá, že ho pronásledujeme a on prchá. Snad nám nebudou chtít albánci pomoct a třeba ho nezastřelí :-)

Dnes jedeme jen kousek, za to program bude náročný. Budeme se šplhat do NP Bredhi i Drenoves, abychom si prohlédli zvláštní slepencové útvary.

Předtím děláme fotozastávku na hřbitově, ve kterém jsou zdejší typické bunkry (co bylo dřív nevíme). Bunkry jsou taky práce Envera Hoxhy – na začátku zrušil v roce 1948 spolupráci s Jugoslávií, bál se nadvlády, začal spolupracovat se Stalinem a SSSR až do r. 1960, kdy Chruščev postavil ve Vloře ponorkovou základnu pro ruské ponorky, pak se upnula Albánie na Čínu!! a když rusové vpadli v roce 1968 do ČR, vystoupila Albánie z Varšavské smlouvy. Hoxha se víc a víc obával útoku a vpádu do Albánie, že nechal postavit po celé zemi malé bunkry zanořené do země. Těch bunkrů je dle různých zdrojů 750 000 – 1 000 000 – tj. cca 3 lidi/bunkr. Předpoklad byl, že v době útoku každý bojeschopný člověk vezme zbraň a obsadí „svůj“ bunkr a když padne, nahradí ho další.

Bunkry jsou opravdu všude – na polích, v horách (jak to tam tahali??), na pláži a nakonec i na hřbitově.

Od rána je mi blbě, asi i trochu kocovina z předchozího večera a plazím se jak lenora. Na začátku je cesta černá kamenitá a vyprahlá a končí v místním dole na antracit. Ve vytěžených kamenech je spousta zkamenělin, tak chvíli hledáme, občas je někdo úspěšný. Pak začíná další část cesty, furt do kopce, na to, že je dopoledne, je už pekelný vedro. Ve dvou třetinách cesty nabíráme vodu v prameni - taky typický albánský zvyk – vodovody tu moc nejsou, ale kde je pramen, tak udělají kamenné čerpadlo nebo aspoň trubku. Všichni takovou vodu pijeme už od začátku a nic nám zatím není.

Po 2,5h chůze už vidíme, k čemu míříme – slepencové útvary mi připomínají Sloní uší – skalní útvary u obce Jítrava na Liberecku. Z dálky vypadají slepence jako brontosauři, Kudrnovci jim říkají Jurský park. Někteří lezou až na vrcholek jednoho slepence, vypadají jak termiti na megatermitišti. Jirka nese GPSku a prozrazuje, že start byl v 909 m.n.m a cíl – vršek jednoho brontosaura je 1475 m.n.m.

V opětovném azúru a vedru míříme dolů, kde na nás v tom vedru čeká Petr se segedínem, který je sice vynikající, ale to vedro ho kazí. Stojíme seřazeni podél autobusu, kde je asi půl metrová oblast stínu...Musí to vypadat směšně...

Vyrážíme do pohoří Gramoz a jedeme na jih směrem k řecké hranici. Hraniční pohoří má místy i přes 2000 m.n.m. Když to půjde, dojedeme prý co nejdál až k řece Vjose na nocování (takže zase v nejistotě). Nakonec se západem slunce přibržďujeme u jezera, u kterého je typická albánská „novostavba“ – dvě patra hotová, horní nachystané jako sloupy s trčicími dráty = stále stavím, neplatím daň, na drátech je přidělaný plyšový medvěd – další zvyk – prý to odhání zlé duchy při stavbě domu. Vedle baráku je bar s malými dřevěnými domečky s posezením, které se tyčí nad jezerem na muřích nožkách. Kýč jak prase, ale je to krása. Rukama nohama se domlouváme s paní, co došla z domu. Krásně nás učí jak správně kývat hlavou při po = ano. Pak naznačí, že volala Leně a Lena přijede (mercedesem) a dohodne s námi bydlení. Lena doráží s mužem a 2 dětmi. Cena za bydlení je 1 euro za stan :-). Manžel otevře hospodu a všichni si dáváme místní pivo Korça nebo Tirana taky za 1 euro a pak se jdeme koupat. Voda je čistá a svěží. Luděk s Daliborem našli raka a jsou nadšení jak děti. Ti co nejsou mokří, běží pro foťáky. Jdeme spát pozdě. Všude kuňkají žáby – jsou tu dva typy žab – jedny dělají kvák-kvák a další bre-ke-ke-ke. Je to jak když ladí orchestr, ale nikdy nenaladí... Přezdíváme toto nocoviště na „Žabí jezero“ u Leskoviku (vesnička kus odtud).

neděle 14.6.

Ráno vyrážíme brzo v 7h skrz hory do údolí řeky Vjosy a cestou fotíme panoráámata. Dorážíme do města Tepelene odkud pochází Ali Paša Tepelenský – další slavná postava dějin Albánie z dob turecké nadvlády. Ali vládl pašaliku, který zahrnoval jižní Albánii až po nyní řeckou Ioanninu. V Tepelene je pevnost, starý most a obrovská socha ležérně ležícího Aliho. Taky sem jezdil Lord Byron – tak tu má plastiku.

Na náměstí před sochou stála zaparkovaná malá dodávka s otevřenými zadními dveřmi, tam na plošině dvě velké reprobedny, kompjůtr a haldy CDček. Dodávka zrovna vyřvávala místní lidové zpěvy v trochu moderní úpravě, vcelku dobře poslouchatelné, ptám se co to stojí a za 500 leků dostávám vypálené CDčko (no v přepočtu je to 100kč, ale budiž), nakonec nejsem jediná, děda v dodávce se raduje, kšeft se podařil.

Poblíž Tepelene stavíme u dalšiho z pramenů, tento je asi oblíbený, trysek s horskou vodou je tu asi 10 a okolo jsou i postavené restaurace. Jedné z nich stéká chladivá voda i přes střechu a za závojem vody sedí zákazníci a popíjejí pivo. Před hospodou prodávají starší paní místní med, horský čaj a oregáno. Za pár drobných kupujeme každý něco a za chvíli to v autobuse voní jak v obchodě s kořením.

Vedro už je zase nesnesitelné, naštěstí tu nikde nejsou teploměry, tak nevíme, jak moc velký vedro... Jedeme do Gjirokasteru, tyčí se nad řekou Drin, domky jsou nalepené ve svahu. Zdejší architektura je zvláštní a Gjirokaster je zapsán v UNESCO. Domy jsou z 19. století a mají charakteristický vzhled – obvykle dvě křídla mezi kterými je klenutá kamenná terasa. Na střechy je použita pokládaná bílá až stříbřitá břidlice, takže se městu říká „město bílých střech“. Nad městem se tyčí obrovská pevnost, kde je muzeum zbraní a bar :-) Pro šílené vedro jen chvíli ofocujeme město zhora a míříme do uliček čtvrtí Pazari i Vjeter a Partizani. Nakonec nenacházíme cestu k etnografickému muzeu, zato nacházíme sympatickou stinnou restauraci se zahrádkou a dáváme si jehněčí, vepřové, salát, smažený kaškaval a pivo Korça. Dorážejí sem i další zájezdníci a všichni baštíme až k prasknutí. Přesouváme se na sraz k autobusu a míříme k dalšímu přírodnímu úkazu – Syri i Kalter (Modré oko). Jedná se o vyvěračku tvaru kruhového jezírka, teplota 10°C, hloubka v centru neznámá. Všude okolo všudypřítomný nepořádek, opodál hospoda...prý sem kdysi směla jen albánská smetánka a prostí albánci ne...

Jirka dělá frajera a leze na dub nad jezírkem a šplhá po suché větvi nad vyvěračku. Je to šílený nápad, několik z nás na něj řve, že jestli se s ním větev ulomí, zlomí si vaz, protože skočí do tý mělký vody. Nemluvě o tom, že rozpařený z toho cca 40°C vedra do 10°C vody... Nakonec skočil šipku a vše dobře dopadlo, ale...

Vracíme se k autobusu a zjišťujeme, že Petr uvařil. No po těch masových hodech v Gjirokasteru nám svíčková s těstovinama moc nejede (ať žije organizace zájezdu, kdybychom to věděli, nebudem se cpát ve městě). Kolem 19h zastavujeme ještě u kostelíka v Mezopotami, prý máme dost času. U kostelíka chce jakýsi děda vstupné, okukujeme jen zvenku a jdeme pryč, děda nás ale dohání a chce peníze i za to okoukání zvenku a vyhrožuje policií. Ignorujemeho a jedeme pryč. Dozvídáme se, že jedeme až na jih na hranice do vesničky Ksamil na pobřeží. Tam probíhá boom stavění hotelů a ani Petr, který tam byl vloni to tam nepoznává. Postáváme před busem, stmívá se a průvodci hledají ubytování. Už si vyhlížíme plácek na zahradě u starší babičky, na zahradě je trubka s vodou!! a dozrávající meruňky. Nálada spěje k jízlivým poznámkám.

Nakonec přichází Jirka (už je tma) a naviguje nás na místo spaní. Je to malá hospůdka s terasou a pláží. S čelovkami pátráme kam dát stan a nacházíme jen štěrkouvou přijezdovku (slibovaná travnatá loučka nenalezena). Nakonec to vzdáváme a jdeme spát na plážová lehátka na dřevěné molo. Stejně je vedro jak blázen. Kupujeme si pivo a s Frýdečáky a Jackem kecáme u stolu. S dcerou majitele řeším, jak je to s umýváním – nejsme schopny se dohodnout, co je pro ni pojem sprcha – nakonec si necháváme natáhnout několika metrovou hadici z dvorku před restaurací na dvorek ZA restauraci a jdeme se omýt dozadu za barák, ať máme aspoň trochu soukromí. Majitelé se na nás dívají jak na blázny – já si připadám jak bezdomovec. Prý že si máme dávat pozor na krádeže a nedávat na odiv drahé foťáky, ale že pak spíme a myjeme se (nebo se nemyjeme) jako největší chudáci, to už nikdo nevidí?! Nakonec se nálada vyhrocuje a hledáme zastání u Jirky, který z diskuze couvá, že si to máme vyřešit s Vildou...

Jdeme spát s pocitem, že my jsme ti špatní, co nechápou tu romantiku spojenou s tím být zpocený a špinavý a teď u moře ještě slaný...

pondělí 15.6.

V 5:15 přesně mě budí bagr – albánci makaj ráno a večer a přes den, když je vedro, sedí v kavárně. Jdu skočit do moře, voda je osvěžující, ale hned lezu pod hadici. Někdo dohodl, že do nedalekého (6km) Butrintu, místa antických vykopávek, pojedeme minibusem. Po půl hodině čekání se dozvídáme od majitele, že minibus nebude, ale že nás tam jeho známi dovezou autama za „mírný“ úplatek 200 leků. Bereme to, je 9:30 a už je na padnutí. Čekáme před Butrintem na zbytek skupiny a Vilda má kádrující monolog o „některých“ nespokojených zhýčkaných účastnících zájezdu, kterým nevyhovuje bydlení a služby. Prý to jinak v Albánii nejde (kecy – mám s sebou itinerář dvou mladíků, co jeli v roce 2007 sami a bydleli za pár euro v hotelích, i teď u Žabího jezera bydleli dva naši spolucestující u paní v baráku za 15euro/2 lidi!!!). Jsem znechucená a myslím si své. Zjišťujeme, že do Butrintu jede bus z Ksamilu za 50 leků a dohadujeme se, že zpět jedeme s ním.

Butrint je další UNESCO památka a tvoří ji 29km2 národní park. Samotné vykopávky jsou na menší ploše, ale nádherně zachované – většina je z 6. st. před Kristem – je tu řecké divadlo, baptistérium, basilika, akropole, cyclopské zdivo se lví bránou ap. Vedro nás vyhnalo na autobus v 12:30 a jdeme se koupat zpět do Ksamilu. Usínám na lehátku v poledním slunci a pro další dny mám vystaráno. Snad my vystačí Pantenol :-) Vyrážíme ještě s Aničkou, Ludvíkem a Karlem na pivo a kebab (na doporučení Jirky), ale mají už zavřeno jakože siesta. Tak si dáváme Tiranu ve vedlejší taverně a vracíme se zpět.

V 17h průvodci velí a odcházíme po pláži provádět tradiční albánskou Kudrnovskou činnost – pomalovat bunkr. Pár jich cestou míjíme, některé jsou vyvrácené ze země kvůli stavbě pobřežní promenády. Nácházíme trojici nepomalovaných pevně zasazených bunkrů pod promenádou. Tam se bude naše dílo vyjímat. Kradu žlutou barvu a štětec a jdu si kreslit co jinýho než KACHNU. Kačátko má úspěch u ostatních. Dalšími výtvory je domek na muří nožce, lev, útočná beruška (Jirkova). Hledí bunkru je jen obmalované a Radek pečlivě vypisuje KUDRNA 2009 I S VILDOU.

Těšíme se na večeři. Dnes vaří pan majitel hospody. Každý má rybu, salát a haldu toastů s olivovým olejem. Někteří pouští vidličku v půlce jídla a neodolávají naprosto kýčovitému západu slunce mezi malými ostrůvky a v dálce s majákem.

Spíme opět na lehátkách, tentokrát bez bagru.

úterý 16.6.

Odjíždíme do Sarande, přímořského letoviska kus nad Ksamilem. Taky tady staví a to dost zběsile. Hotely jsou nalepené jeden na druhý, od okna k oknu je sotva metr, šílený. Hotely jsou zakousnuté ve skále, mají tak 12 pater, ale garáž nebo parkovací místa žádná. Pláž pod hotely je dost úzká. Kam chtěj ty lidi nacpat, až to dostaví netuším. Shodujeme se s Frýdečáky, že sem vyrazíme za pár let po vlastní ose a uvidíme, jak to tady vypadá. Hory nám teď ve srovnání s touhle rádoby městskou džunglí připadají jako ráj. V Sarandě měníme peníze, blížeme zrzku a fotíme mešitu.

Vyrážíme dál po pobřeží k vesničce Qeparo. Nové Qeparo je u pláže, ale my sem jedeme kvůli starému pirátskému Qeparu, které je na vysoké skále nad mořem. Parkujeme ale na pláži – někdo se jde koupat a dostáváme na pláži 2 hodiny rozchod (je poledne), že prý nás pak řidiči vyvezou k odbočce na cestu k pirátskému Qeparu. Když vidím to převýšení, je mi špatně. Další kvalitní nabídka je výlet do hor NAD starým Qeparem – pro zájemce, nehlásim se a tvářim se že tu nejsem :-)

Vyrážíme s Frýdečáky postupně po pláži jakože k hospodě resp. ještě s cílem vylézt do Qepara rovnou a jít se koupat až pak (prý je poblíž pramen čisté vody na odsolení z moře). Už jenom těch 500m po pláži je utrpením, pláž pokrytá bunkry, krávami, telaty a kravinci!! končí novým parkovištěm, na kterém je zaparkovaná kráva :-)

Zabočujeme a na křižovatce vidím v místňáckém autě Luďka a Ivanu, mávají na nás a běžíme za nimi, prý nás majitel auta hodí nahoru za 2,5eura na osobu. Je to sice „drahý“ taxík, ale budiž – já nebudu mít úžeh a albánec si vydělá. Jedeme nahoru a je to jízda hrůzy, pak mi dochází, že ten chlap řídí fakt úžasně, protože v tom krpálu podřadil max. na dvojku a to když míjel na cestě co jinýho než krávu. Nahoře vystupujeme, platíme a ptáme se Ivany, jak sehnali tenhle taxík. Vypadlo z nich, že šli do pekárny pro vodu a chleba a ptali se, jestli nahoru nejezdí bus. Pekař řekl, že ne, ale pak dodal, že taxi jo. Tak se ptali, kde taxi seženou a on řekl, že on je taxi. Takže jsme jeli s pekařem. :-)

Staré Qeparo je mrtvé město (prý tam žije asi 290 lidí, ale přes den jsou dole za prací). Za městečkem ještě víc v úpatí hory je polorozpadlá pevnost. 45 minut ve výhni nám stačí a jdeme dolů pěšky. Potkáváme Zdeňka s Hankou, náš pekař je chtěl svézt, ale oni nechtěli, smekáme před nimi. Za chvíli nás míjí bílý mercedes a v něm je bratr Ivany Dalibor s ženou Lenkou :-) takže další podlehli :-)

Cestou odpočíváme ve stínu oliv u všudypřitomných pramenů.

Skoro dole potkáváme zbytek zájezdu v čele s Vildou jak funí nahoru. Nechtěně přiznáváme, že jsme jeli taxíkem a klesáme v očích skupiny. Jen Olga nás chválí (nakonec se dozvídáme, že ji vzal albánec s mercedesem zadarmo, šla totiž s holemi na nordic walking, ale on ji považoval za zraněnou) :-) Albánci jsou fajn, občas na tom vydělávaj, ale jsou fajn.

Jdeme dolů na pláž do jediné hospody, která tam je. Pivo je za 100 leků, kupujeme rovnou dvě na osobu (jedno na žízeň, jedno na chuť). Za chvíli doráží Jacek a drze se ptá, zda maj něco k jídlu. Slečna nabízí těstoviny, Jacek bere a my se přidáváme. Za chvíli pípá mikrovlnka a my zjišťujeme, že se jim chystáme sníst oběd nebo možná i večeři. Nu což, nebrání se a my přece zaplatíme. Doráží Dalibor a Lenka, ale ti už nudle nedostanou. Sedíme na pláži skoro do odjezdu. Chceme se ještě umýt v tom prameni, brodíme se kravinci k čistší vodě, je studená, myjeme se, ale pak zjišťujeme, že smrdí nejen ty kravince okolo, ale i voda. Doufám, že budeme spát někde, kde bude voda čistá a že nepůjdu spát jak smraďoch.

Odjíždíme jen 4 km za roh od Qepara do úžiny Porto Palermo. Na ostrohu, který je spojen s pevninou úžinou s polorozpadlými vojenskými budovami a kostelíkem, je na kopci další pevnost Ali Paši Tepelenského. U silnice je hospoda. Najíždíme na úžinu a dozvídáme se, že toto je nejromantičtější místo nocování celého našeho pobytu. Něvěřím vlastním očím. Okolní budovy jsou vybydlené, pomalované, s všudypřítomným bordelem, některé slouží jako sklad šalvějě. Vypadá to jako pražská Ladronka za dob své největší squatterské slávy. Jirka přichází s informací, že v hospodě můžeme použít záchod a kohoutek s vodou. Stany si máme dát kam chceme, ale to je stejně považováno za zbytečnost, je hezky, máme spát na terasách u vody nebo na pevnosti, kterou nám za 100 leků otevře hospodský. Chce se mi plakat.

Jdu si dát pivo. Pohled na svět je pak hezčí. Stejně to řeší Jacek a Frýdečáci – stává se z nás pevná skupina. Nad hospodou se staví chatičky, jdeme je okouknout, dvě z nich už mají dřevěnou podlahu. S Jackem máme stejné plány – a jdeme se zeptat hospodského, jestli tam můžeme spát. Nejdřív nás přesvědčuje, že spaní na pevnosti je super, ale Jackův pohled je neúprosný a dostáváme souhlas. Jsou s námi i Frýdečáci a pak se ještě přidávají další. Je nás tam nakonec 10 (skoro půlka zájezdu).

Jdeme na pevnost. Hospodský se ukáže jako výborný průvodce (poprvé na tomhle zájezdu nás vlastně někdo provedl s výkladem). Dozvídáme se, že pevnost Ali Paša stavěl mezi lety 1808 – 1818, tehdy chtěl otestovat důvěryhodnost stavitelů pevnosti a nechal postavit ten kostelík v úžině stejně jako pevnost. Pak na kostel střílel z kanónu, ale kostel to ustál. Pak teprve zaplatil stavitelům. Nakonec si z Řecka přivezl princeznu Vasiliki a vzal si ji za ženu v tom kostelíku. Pak přišly války a pak Hoxha a postavil ty vojenské budovy. Naproti pevnosti nám ukazuje vjezd do ponorkové základny vyvrtané do skály a do podzemí. Nádhera. Jdeme na večeři, jsou nudle (haha) – Jacek má jízlivé poznámky o nudlích a nudlích :-) Večer ještě posedíme v hospodě a hurá do chatek. Voní krásně dřevem. To se to bude spát. V noci mě budí místní psi, trochu mě děsí, zavíráme se v naší chaloupce bez oken a spíme dál s pocitem falešného bezpečí.

středa 17.6.

Ráno v 5.30 nás budí albánci – stavaři chatiček. Diví se, smějí se a my prcháme v pyžamech do hospody. Jdeme se projít na molo a všímáme si, že v tom „čistém“ zálivu, kde se většina lidí včera koupala, je olejová skvrna velikosti menšího fotbalového hřiště...no to asi říkat nebudem.

Odjíždíme s krátkou fotozastávkou na ponorkovou základnu, kterou stále hlídá jedna loď albánské armády. Dorážíme do pobřežního městečka Dhërmiu, část z nás tvoří výsadek a funíme do kopce ke kostelíku. Proč jsou všechny pevnosti, kostely a hrady na kopci??? Výhled je výborný, kostel je otevřený, jsou tam nádherné ikony. Za kostelem už jsou zase hory. Ty jsou tady fakt všude. Skoro 75% plochy Albánie jsou hory. Ke kostelu dorážejí dva malí kluci a zamykají za námi. Nikdo nemá drobné, tak jim Saša dává sušenky a propisku, odvděčují se máváním a ženám rozdávají kvítka :-) Fajn kluci.

Dole u moře parkuje bus za vyrabovaným hotelem, do kterého byli nastěhování Kosovští albánci v roce 1999, když prchali z Kosova a takhle se odvděčili. Jdeme se podívat na vilu Envera Hoxhi, pěkné místo s pláží, ze strany moře jsou na domě dva přístupné vodovodní kohoutky. Nadšeně se vrháme do moře, protože se máme kde opláchnout. Bus parkuje u krámku, který jsme se rozhodli vykoupit – všichni, co ještě nemají, kupují brandy Skanderbeu (v Ksamilu ji vykoupil Ludvík, vzal tam 15 lahví, zbyla 1 na Aničku). Taky frčí pivo – objevujeme novou značku Norga, co vaří ve Vlore.

Vyrážíme do Llogarského průsmyku (z 0 m.n.m. do 1050 m.n.m.). Zase fotíme panoráámata. Sjíždíme zase dolů, ve Vlore fotíme jen mešitu. Teplota dosáhla asi vrcholu, v centru města je totiž asi tak 45°C. Nadšeně se vracíme do klimatizovaného busu. Míříme dál na sever po pobřeží do dalšího antického města Appollonie, které kdysi konkurovalo dnešnímu největšímu přístavu Drači. Appollonie dnes už není u moře, delta Vjosy se totiž kdysi odklonila a Appollonie se najednou ocitla bez vody. Dorážíme sice již později odpoledne, ale vedro je opravdu neúnosné. Místní výběrčí chce 300 leků na ruku za muzeum a tvrdí, že vykopávky pak budou zdarma. S Frýdečáky a Jackem míříme rovnou do hospody a vstupné nahrazujeme pivem a salátem. Od hospody pak pár minut před odjezdem ofocujeme dosti neodkryté zbytky akropole, což podněcuje všímavého výběrčího a při odchodu po nás chce vstupné. Hádáme se, že jsem seděli v hospodě, ale je dost agresivní. Naštvaně mu dáváme peníze, ale chceme lístek. Za lístek chce víc peněz a tvrdí, že 300 leků je skupinová sleva, ale bez lístku – takže je to jasný, že to jde do jeho kapsy. Tak se vnutíme aspoň do toho muzea, ale polovina exponátů chybí a popisky jsou samozřejmě jen v albánštině.

Spát jedeme hned od Appollonie k moři. Cestou fotíme bunkr „na prodej“ a dědu s oslem a povozem a mercedes. Pláž je černě písčitá a spát budeme u hospody, jejíž majitel je a) fajn chlap, b) není tady (hahaha). Voda, která je k dispozici je sirná a lepí, to prý ale nevadí. Jediným poučením pro tento den je, že je nutné nabrat vodu u pramene v Llogarském průsmyku. Jdu si dát zase pivo. Tentokrát je to italský Dreher a dostávám k němu vinnou sklenku :-) Pak sedí naše bojová skupina a opíjíme se brandy a koňakem. Toto místo označujeme za nejstrašnější, protože u Ali Paši byly aspoň ty chatičky a voda. Jdu spát špinavá a asi mi to nevadí... Celou noc štěká pes z nedaleké policejní budky a asi ve 3h tam parta děcek s auty rozjela techno-párty s volume hodně nahoru...usínám znova až v 5h, psa asi někdo udusil, protože už neštěká.

čtvrtek 18.6.

Na tenhle den se připravuje celý autobus psychicky už od momentu, kdy jsme z lehce nepřesného rodokapsu zjistili, že to bude den se čtyřmi městy najednou a s rovnou ohlášeným přijezdem na nocování za tmy... Co nás děsilo nejvíc bylo počasí, ale jako zázrakem se ráno probouzíme do podmračeného dne. Díky bohu, bude jenom dusno, ale ne to vedro.

První město je Berat – město tisíce očí, s domky podobnými Gjirokasteru. Město stojí nad řekou Osum na obou březích. Nad městem se tyčí stará křesťanská pevnost, kde je několik domků a kostelů – v kostele sv .Marie je muzeum ikonomalíře Onufriho. Podhradí je muslimské se třemi mešitami (Olověná, Sultánova a Svobodných mládenců/prodavačů). Na trhu kupujeme olivy, okukujeme sýry a mrtvé skopové.

Po pevnosti ještě jdeme na druhý břeh do čtvrti Gorica, tam je v jedné uličce domek, který hlásí, že ubytovává „backpackers“ a opravdu odtud odchází pár cestovatelů. Po starém kamenném mostě se vracíme k místu srazu a ještě stíháme kafíčko u parku za neuvěřitelných 40 leků (8 kč) i s vodou. Nádhera. Začíná hřmět a než nastane čas odjezdu přežene se očišťující průtrž mračen.

Přejíždíme do přistavu Durrësi (Drač) a jdeme se podívat na prý největší koloseum a amfiteátr v jednom, kapacitou 3x větší než koloseum v Římě. Bohužel je a) zavřeno, b) koloseum není zcela odkryté a c) v centru je na něm postavenej barák!!

Zcela jsem rezignovala, máme dost času tak jdeme s Frýdečáky na Kebab a pivo a je nám hned líp.

Včerejší návrh vynechat Tiranu nevyšel, takže se tam jede – máme hodinku a nakonec je to skoro málo. V Tiraně by se courat dalo. Je pod mrakem a teploměr v Et’hem Bey mešitě ukazuje 33°C! Do mešity se smí dovnitř a dokonce smíme i fotit. Je nádherná, pomalovaná neuvěřitelnými symboly. Na Skanderbegově náměstí ofocujeme sochu Skanderbega – to je ten, co má brandy. Hlavně je to další albánský hrdina z 15. století. V době turecké nadvlády byl vychován se svými bratry z rodu Kastriotů na Sultánově dvoře. Jeho pravé jméno je Gjerg Kastriot. Jeho bratři za svoji vzpupnost byli popravení, Gjerg přežil, dokonce se stal oblíbencem Sultána a dostal přízvisko Skanderbeg – Skander od Alexander (Makedonský) a beg byl ekvivalent jistého šlechtického titulu. Svého postavení však zneužil a spojil se s maďarem Hunádyim a zběhl od turků a začal bojovat proti nim, což mu vydrželo asi 25 let a albánci tvrdí, že díky Skanderbegovi nedošli Turci tak daleko. V Tiraně kupujeme víno v lahvi v marketu a víno hroznové na trhu. Odjíždíme směr Krujë, Skanderbegova rodiště. Na místní pevnost jdeme přes snad jediné turisticky cílené místo a to je bazar. Prodávají tu vše. Líbí se mi truhla-vinotéka, stojí ale 65 euro a já mám poslední 2000 leků (cca 15 euro), další pěkná věc jsou kapesní hodinky, ale funkční jsou za 80-420 euro. Nakonec si kupuji skleněně-stříbrný přívěšek, ve kterém je srolovaný Korán za těch posledních 2000Leků.

Z Krujë jedeme spát k pobřeží do Shëngjinu. Zahýbáme na pobřeží a jedeme za tmy strašně dlouho po pobřeží. Míjíme slibné rybí restaurace, u kterých už umíme spát a děsíme se, kam nás Vilda zatáhne teď. Nevíme kam jedeme a nálada v naší části autobusu už dosahuje hysterické hladiny. Jacek prohlašuje, že se vracíme zpět do Tirany po pláži (cca 60km) :-), já navrhuji doplavat do Černé Hory a požádat o azyl, diskutujeme o světýlku na konci tunelu...

Nakonec zastavujeme před hospodou na konci světa, jmenuje se Laguna Park a mají tam sprchu. Něco nevídaného. Jdeme se omýt čistou vodou a opít červeným vínem.

pátek 19.6.

Poslední den v Albánii. Jedeme se podívat na Skanderbegovo mauzoleum v městě Lezhë, je tam jeho busta, meč a helmice s kozímy rohy. Mnohem zajímavější je ale tržiště, kde babičky v krojích prodávají fíky, mléko a tak různě, co vypěstovaly.

Pak se přesouváme ke Skhodëru na pevnost Rozafa. K pevnosti se váže pověst – pevnost stavěli 3 bratři, ale základní zeď pevnosti vždy spadla. Jednoho dne je oslovil kolemjdoucí stařík a řekl, že když zazdí do základů obět – ženu, bude pevnost stát. Ať prý je to jedna z jejich manželek – ta která první donese další den oběd jako první. Doma prý nic říct nesmí. Dva starši bratři však neposlechli a řekli ženám, ať s obědem dorazí později. K pevnosti přišla tedy ta nejmladší, jménem Rozafa, co měla doma malé děcko. Muži jí tedy na její žádost nechali nezazděné pravé oko, aby viděla svého synka růst, pravou ruku, aby ho mohla pohladit, pravé prso, aby ho mohla kojit a pravou nohu, aby mu mohla pohoupat kolíbku. Dle pověsti bylo na zdi pevnosti místo, ze kterého prýštil pramen bělavé vody – mléka...

Na pevnosti je výhled na Skadarské jezero a opět velmi moderní bar :-)

Ofotili jsem co se dalo a vyrazili dolů k busu do malého marketu utratit zbylé peníze. Všichni si koupili pivo a sedli jsme si s ním do vedlejší garáže, kde byl na stropě větrák! a paní z obchodu nám tam nanosila další židličky na sezení. Tak si tam nakonec koupili pivo a poseděli snad všichni a udělali jsme jí tržbu na rok dopředu :-) Pivo pak došlo!

Od garáže-hospody jsme vyrazili vykoupat se do Skadarského jezera a Petr uvařil kuřecí prso s brkaší. V 13h jsme odjeli na nedaleké Černohorské hranice, tam jsme chvíli bloudili, ale pak jsme se našli a jeli ofotit sv. Štefan v oparu a poté jsme dorazili kolem 17h do Kotoru. Nad městem se tam tyčí opevnění ke kterému vede 1500 schodů, to jsme vzdali rovnou a jen se ztráceli v bílých uličkách a pak si dali s Frýdečáky jedno Nikšičko pivo.

Vzhledem k tomu, že se hromadně odhlasovalo přespání u Dubrovníku a ne v Petrovaci na Moru, vyrážíme co nejdřív. I tak jsme dorazili do kempu v Dubrovníku potmě. Kemp je kvalitní co se týče sprch, podloží je ale klasicky chorvatsky kamenité. Stavíme stany kde se dá, horší místa zůstávají na kudrnovský cyklozájezd (náročnost 5).

sobota 20.6.

Na ráno dohadujeme změnu – časnou snídani a výlet do města a odjezd z kempu po koupeli místo plánovaného odjezdu z města (bez sprchy). Kus od kempu vybíráme Kuny z bankomatu a s Frýdečáky jedeme do starého Dubrovníku. Investujeme další 7,5 eura vstup na hradby, což nakonec stálo za to – město je krásně pod námi se všemi červenými střechami. Po hradbách si dáváme obrovskou zrmzlinu a couráme po městě. Kafe i jídlo je drahé, tak po 11h prcháme zpět na poloostrov Lapad a hledáme levnější hospodu. Posíleni pizzou a s nákupem na cestu se jdeme ještě smočit do moře. Zrovna odjíždí z přístavu MSC Musica – takový panelák na vodě. Po sprše naskakujeme do busu a komplet všichni usínají. Probouzíme se na krátké zastávky a cestu Dubrovník – Brno dáváme mezi 15:30 (so) a 8:00 (neděle).

Celkově jsme najeli 3619km.

Do Albánie jsem se nechtěla vypravit po vlastní ose, protože je to přeci jenom země, o které kolují různé zkazky, prošla si různými nepokoji a člověk má z neznámého občas trochu strach. Jet s Kudrnou bylo rozhodnutí na základě několika nezávislých doporučení a vědomí, že Albánie je jejich „země zaslíbená“.

Myslím, že jsem pochopila proč. V celé zmodernizované Evropě lze tady nalézt místa zcela nedotčená lidskou rukou a nebo pokud dotčená, tak rukou balkánskou. Atmosféra většiny míst je neuvěřitelná. Po pár dnech jsem si fotila už i ty odpadky stejně jako přírodní krásy a památky. Prostě to k té zemi patří.

Co mě na zájezdu zamrzelo, ale naštěstí díky ostatním účastníkům zájezdu nezkazilo náladu, byl přístup k organizaci zájezdu. Jednak k poskytování informací a k jakémusi připravení na to, co nás který den čeká. Obzvlášť co se týkalo ubytování. Pro mě je prostě pojem kemp a tábořiště nějakým způsobem daný a pokud to má být jinak - a to obzvlášt HODNĚ JINAK, tak bych očekávala, že to bude napsáno už v katalogu a víc rozvedeno, ať vím, do čeho jdu. Nejsem žádná cukrová panenka, na výletech podobného typu jsem už byla, ale byla jsem na to víc připravená, protože jsem předem od cestovky nebo přátel věděla, jak bude nocování vypadat.

Nu což. Zážitky opravdu nemusí být krásné, hlavně když jsou silné!!